108 CHUS 97/2021 Fórum názorov žovací linku navštívíte během srážkové události, pravděpodobně vás překvapí, kolik vody po ní odtéká. Pokud se vám však nechce do lesa během deště, nevadí – Slovenská akademie věd totiž zjistila, že většina – přes 80 % vody, která dopadne na lesní cestu, se mění na povrchový odtok [14] a odtéká z lesa. Nezřídka se u takovýchto cest setkáte i s odnosem půdy vlivem vodní eroze a tvorbu hlubokých erozních rýh [17], viz obr. č. 1. Voda v sevření lesní cesty pak končí v nejbližší kanalizaci nebo ve vodním toku. Kromě toho, že těmito procesy dochází k poškozování vodních toků, odtok z cest také navyšuje kulminační průtoky při povodních [18], které způsobují v údolí nemalé finanční škody. Jak vrátit vodu lesu? Každá kapka vody se v lese počítá. Nejlepší je taková kapka, která dopadne na zem a hned vsákne do půdy. Na zhutněném povrchu však vsákne méně než jedno procento objemu srážky [14]. Co s tím? – toť otázka, která je v řešení na mnoha místech světa. V zahraničí praktikují již desítky let různorodé metody rekultivací cest, které mají za účel snížit odtok vody a s ním spojenou erozi půdy. Jako nejlevnější a nejméně náročnou variantou se zdá být nedělat nic – nepoužívané přibližovací linky uzavřít a„nechat je přírodě“. Dlouholetý výzkum [19–21] však ukázal, že ani po desítkách let nedochází k obnovení půdních vlastností do původního stavu a obnova vegetace je pomalá, někdy až nulová. Naopak odborný zásah člověka se ukázal být jako efektivnější řešení. Přidání organické složky do půdy (např. mulčováním) nebo diverzifikace odtoku pomocí přehrážek funguje, ale jen v omezené míře [22]. Ačkoliv na takto ošetřených lokalitách je zaznamenáno zlepšení půdních podmínek, stále dochází ke vzniku odtoku a erozním procesům [23]. Oproti tomu rozrytí půdy pomocí podrýváku se naopak ukázalo být efektivní pro eliminaci povrchového odtoku. Tento design však není vhodný do strmých sklonů a míst blízko vodních toků, jelikož i na takto upravené ploše může docházet k vodní erozi [24]. Jako možné a efektivní řešení revitalizace kalamitních holin (viz obr. 2) se nabízí narušení utlačeného povrchu inovativní metodou jáma-hráz-jáma (viz obr. 3). Otcem této myšlenky je spoluautor článku Štefan Vaľo. Své experimentální realizace zahájil již v roce 2011 ve východoslovenských obcích Ťahanovce, Olka, Košice a Repejov, kde úspěšně sanoval okolo 20 kilometrů nepotřebných a silně erodovaných přibližovacích linek, které způsobovaly tamním obcím nemalé problémy. O devět, deset let později se Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Správa CHKO Beskydy rozhodla na tato opatření navázat a vyzkoušet je na svém území. Bez dobrých a dlouholetých vztahů s vlastníky půdy by to šlo velmi Obr. 2: Kalamitní holina v Chráněné krajinné oblasti Beskydy Obr. 3: Inovativní metoda jáma-hráz-jáma
RkJQdWJsaXNoZXIy MjkyNzgx